Dramatické chvíle na Roudné, II. díl

V uli�?ce nad námi bydleli Zp�?vá�?kovi, kte�?í se živili p�?stováním kv�?tin. M�?li na svém pozemku dva velké skleníky. Na jeden z nich dolet�?la zkroucená kolej ze se�?azovacího nádraží, která ovšem musela p�?ekonat vzdálenost v�?tší n�?ž jeden kilometr. Dopadla do skleníku a celý ho samoz�?ejm�? zni�?ila. Další pokroucené koleje jsme nacházeli v lesíku až naho�?e na Mikulce. Nemohli jsme ani pochopit, jak obrovská síla posílala kusy kolejí na tak obrovské vzdálenosti.

Výbuchy na h�?bitov�? Všech Svatých

Já jsem se jednou vracela se svým tatínkem z Podzáhorska kolem h�?bitova Všech Svatých. Šli jsme n�?kam na p�?ední Roudnou. Vid�?li jsme, že je pobo�?ená �?ást zdi h�?bitova. Jak jsme procházeli kolem, uvid�?la jsem, že bomba dopadla i mezi hroby. Já jsem jako malé dít�? zírala na mrtvolu jakési ženy, kterou výbuch vyvrhl z hrobu. M�?la už úpln�? rozpadlý obli�?ej, ale stále zachovalé dlouhé šedivé vlasy. Tatínek mne ihned odtáhl pry�?. Na ten pohled i po šedesáti p�?ti letech nemohu zapomenout...
Pozd�?ji jsme se dozv�?d�?li, že bomba zasáhla i kostel Všech Svatých, kam prolétla oknem a poškodila hlavní oltá�?.

Požár v našem dom�?

Potom došlo u nás doma k dramatické události. Když jsme se po jednom silném náletu vraceli z lome�?ku domů, kdosi už z dálky ukazoval, že na zadní Roudné ho�?í. Když jsme p�?išli blíž, rodi�?e s hrůzou zjistili, že je to náš dům. Oknem z chodby k nám vlétly t�?i zápalné bomby. První se odrazila od prot�?jší st�?ny, spadla na schody, prorazila podlahu a pronikla do sklepa, kde skon�?ila v bedn�? s pískem. Další nám ale zni�?ila p�?edsí�? a koupelnu, kde m�?la maminka práv�? namo�?ené prádlo. To jsme našli rozházené a oho�?elé. T�?etí nám zlikvidovala �?ást za�?ízení v kuchyni. Co nezni�?il ohe�?, to dod�?lal zásah hasi�?ů. V byt�? jsme m�?li po kotníky vody. Našt�?stí se našli dob�?í lidé, kte�?í se hned seb�?hli a pomáhali. Jedním z prvních byl dr. Elinger, známý léka�?, který nám p�?inesl n�?jaké jídlo.

V �?áste�?n�? poni�?eném byt�? jsme dále zůstali, opravilo se jen provizorn�?, co se dalo.

Dopadli jsme ovšem lépe než naši sousedé z ulice Na Roudné �?íslo 135, jejichž dům byl zcela zni�?en a mám dojem, že v n�?m jeho obyvatelé bohužel zem�?eli.

Celá Roudná dostala p�?i tomto bombardování po�?ádn�? zabrat, zem�?eli lidé, bylo zde zni�?eno n�?kolik domů a hospodá�?ských budov. Ale v�?d�?li jsme, že se nedá nic jiného d�?lat a tohle se musí dít pro vyhnání N�?mců z naší republiky.

Hloubka�?i

Na Plze�? za�?ali v té dob�? nalétávat tzv. hloubka�?i. My jsme si jako d�?ti v klidu poušt�?ly lodi�?ky v kráterech po bombách na úpatí Mikulky, které se zaplnily vodou. Letadla se vyno�?ila za kopcem sm�?rem od Bolevce a když piloti vid�?li hrající si d�?ti, mávali nám a my jim. V�?d�?li jsme, že jich se bát nemusíme. Létali za dne a jejich cílem byly hlavn�? n�?mecké nákladní vlaky.

Když po�?átkem kv�?tna N�?mci postupn�? opoušt�?li flaky na stráni v našem sousedství, vypravili jsme se jednou s tatínkem do opušt�?ných zákopů pro dráty. Pomáhala jsem je tatínkovi namotávat a potom jsme je nesli sm�?rem k našemu domovu. Najednou nám kolem uší za�?aly svišt�?t st�?ely. Oba jsme se lekli a utíkali úprkem ze strán�? dolů. Tatínek m�?l o m�? velký strach, tak jsme z kopce opravdu let�?li. Dodnes slyším svišt�?ní kulek nad našimi hlavami.

Poda�?ilo se nám šťastn�? dostat  domů. Tam m�? tatínek p�?edal mamince a b�?žel  pro posilu na p�?ední Roudnou. Dal dohromady pár mužů a spole�?n�? pátrali, kdo po nás st�?ílel. Po n�?jaké dob�? vypátrali ve stohu schované t�?i fanatické N�?mce, kte�?í se necht�?li vzdát. Rozzu�?ilo je, že jsme si dovolili z opušt�?ných betonových flaků odmotávat dráty. Nemohli p�?ipustit, že už válka kon�?í v jejich neprosp�?ch.

Potom v kv�?tnu 1945 se naší rodiny dotkla další tragická událost. M�?la jsem z mamin�?iny strany �?ty�?i bratrance. Jeden z nich chodil do t�?ídy s Juliem Fu�?íkem, který byl v rodin�? u mé tety �?astým hostem. Prý od mého bratrance �?asto opisoval. Také prý hodn�? rošťa�?il a u tety se schovával, když n�?co vyvedl a bál se jít domů.

Dva z mých bratranců se rozhodli se skupinou dalších, že se vydají na pomoc Praze. Na dnešní Klatovské t�?íd�? hodil jakýsi fanatický N�?mec pod jejich auto granát.
 Bratranec Jaroslav, jemuž bylo necelých šestnáct let, p�?išel p�?i výbuchu o půlku obli�?eje a na míst�? zem�?el, starší Miroslav m�?l t�?lo plné st�?epin a skon�?il v nemocnici jako mnoho dalších.
 Moje teta se vydala po zpráv�? o výbuchu své syny hledat. N�?jací lidé jí poradili, ať se jde podívat na místo, kde jsou uložení mrtví, co ten den p�?i bojích z N�?mci p�?išli o život. Teta se tam tedy vydala a ke své hrůze našla pod jednou pokrývkou svého zabitého syna. To bylo velké nešt�?stí...
Lidé prý potom toho N�?mce na Klatovské zlin�?ovali. Dodnes je na míst�? tragédie, kousek nad památníkem americké armád�?, pam�?tní deska ob�?tem a já tam každý rok chodím zapálit sví�?ku.

Moje teta, Marie Rozto�?ilová, matka chlapců, m�?la vůbec pohnutý osud. Po válce za komunistů pomáhala rozši�?ovat letáky ze Západu a n�?kdo ji udal. Dostala dvacet let, nepomohlo jí ani to, že její syn zem�?el za války jako hrdina. My jsme s mojí maminkou chodili pod okna Borské v�?znice a s tetou jsme si mávaly. Potom ji ale odvezli pry�? a n�?jaký �?as ve v�?zení pobývala i s Miladou Horákovou. Když ji nakonec v šedesátých letech po dvanácti letech propustili, vypráv�?la nám, že Miladu Horákovou p�?i výsleších v�?šeli komunisti�?tí vyšet�?ovatelé ke stropu za nohy...

Ona p�?ed zat�?ením bydlela v dom�? kousek od hlavní pošty, dnes už samoz�?ejm�? dávno nestojí. Prý v n�?m kdysi bydlel plze�?ský kat a na chodníku p�?ed ním stálo jakési upozor�?ující znamení, jaký vyvrhel v dom�? pobývá, aby si lidé dali pozor. Teta snad m�?la to znamení se svým neveselým životem v osudu...

Ameri�?ané na Roudné

Poslední vzpomínku na válku mám na Ameri�?any, kte�?í m�?li svůj tábor kolem dnešních pivovarských studní na Roudné. Jezdili z m�?sta kolem nás a my jak jsme zahlédli jejich auto, b�?želi jsme s ostatními d�?tmi za nimi až do tábora. Oni nám dávali žvýka�?ky a ukazovali nám auta. Pamatuji se, že jeden z nich se jmenoval Chicky a mohlo mu být n�?co málo p�?es osmnáct let. Ten se s námi hodn�? bavil. Ale stejn�? ve�?er utíkal na Bílou Horu na Ostende, kde se konaly zábavy na po�?est amerických osvoboditelů a kam vojáci rádi chodili bavit se a tancovat s místními d�?v�?aty.

Moji rodi�?e a další sousedé zvali vojáky k sob�? domů a snažili se jim nabízet n�?co z toho mála, co se dalo. Oni byli živi hlavn�? z konzerv, které nám také ob�?as p�?inesli. Já jsem tak mohla v té dob�? poprvé ochutnat vep�?ové s jablky a rozinkami. Bylo to výborné. Moje matka va�?ila pro vojáky �?erstvé jídlo a tatínek zase domácí �?erné pivo. S jedním americkým velitelem se tak jednou �?ádn�? opili, když zapíjeli vít�?zství nad fašisty.

Já v tomto dom�?, v ulici Na Roudné, na úpatí Mikulky bydlím s rodinou dodnes. Vzpomínám na události staré šedesát p�?t let a pevn�? doufám, že se nám poda�?í t�?žce zkoušenou Roudnou a náš dům, který p�?estál dopad t�?í zápalných bomb zachovat obyvatelné pro další generace. Já se o to budu ur�?it�? snažit.

Vypráv�?ní paní Evy Boudové zapsala Vladimíra Nová.