Vzpomínky na starou Roudnou V.

Autor: Karel Hrubý <(at)>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 07. 12. 2011

Přinášíme další díl vzpomínek pana Hrubého, tentokrát na kulturní, sportovní a náboženský život a oblast vzdělání.

  Homogennost roudenské společnosti se projevovala nejen v životním stylu, ale i v oblasti vzdělání. Drtivá většina obyvatel měla jen základní školu, tj.obecnou a měšťanku. Budova obecné školy byla mezi Malickou a Křížkovou ulicí, do měšťanek chodila děvčata pod Saský most a chlapci do Komenškého ulice. V třicátých a pozdějších letech už mnoho mladých lidí pokračovalo ve studiu na některé odborné škole (obchodní akademi či obchodní škole, průmyslovce, stavební škole, hospodářské škole na Lochotíně, rodince apod.), nebo navštěvovali gymnázium, reálku či učitelský ústav. Akademické vzdělání mělo patrně jen několik lidí, jejichž počet by se dal spočítat na prstech. To se začalo po II.světové válce prudce měnit, když hned několik desítek mladých Roudeňáků a Roudeňaček začlo studovat na vysokých školách, na univerzitě, na technice či vysoké obchodní škole. Výrazná „elitní společnost“ se však na Roudné nikdy nevytvořila. Těch několik málo lidí, kteří se chtěli počítat k měštanské a intelektuální elitě, tendovalo svým životem přes hranice Roudné jinam, do města za řekou...


Za povšimnutí stojí i morální úroveň roudenského života – téma, které už dnes není moc populární. O proletářských čtvrtích se neprávem udržují pejorativní předsudky, jejich obyvatelům se vytýká nedostatek „slušného chování“, ale ve skutečnosti tu existovaly pod povrchem drsnějšího slovního projevu i v skrovnějších životních podmínkách upřímnější vztahy a pevnější pravidla férového jednání než ve velkoměstském anonymním nakupení obyvatel. Byly tu zakotveny spolehlivé mantinely toho, „co už se nesmí nebo alespoň nemá“. Kriminalita sestávala většinou jen z drobných přečinů (zejména v době velké nezaměstnanosti to byly drobné krádeže), vzrušivé „aféry“ byly řídké. Samozřejmě, že tu jako všude žili i darebáci a že se vyskytly i mravní poklesky, rozvrácená manželství, sousedské hádky a pod., ale případy porušování obecného mravního kodexu neměly závažnější povahu a byly vcelku řídké. – Náboženský život byl na Roudné – tak jako ostatně tehdy už u většiny městských obyvatel – dost povchní. Byla tu sice ještě silná formální příslušnost k cirkvi (tzv. matrikové vyznání), ale to, co se subjektivně věřilo, nebylo už často totožné s církevní naukou: každý si věřil, co se mu hodilo. Do hodin náboženství sice pořád ještě docházela více než polovina školních dětí (tehdy vedli náboženskou výchovu ve školách ještě katechetové a duchovní), ale jejich víra měla dost vágní charakter . Ve čtvrti byli ovšem i lidé, kteří posilovali svou víru častější návštěvou kostela (většinou se chodilo k Bartoloměji či k Františkánům, u Všech svatých byly služby či kázání jen řídké), ale živé, intenzivním náboženským životem posilované a církvemi kultivované víry už tu bylo dávno před nástupem ateistické státní ideologie po roce 1948 poskrovnu. Sice stále ještě převažovaly oddavky a křty v kostele, také pohřby ještě probíhaly za církevního rituálu. Vliv náboženství na život však postupně sláblo. Počínaje padesátými léty pak pod tlakem propagandy (a často i pohrůžek) docházelo stále častěji k výstupům z církví. Křesťanská morálka v chování obyvatel však i na tomto zesvětštěném poli ještě přetrvávala.


Silným tmelem roudenské společnosti byly obě tělocvičné jednoty, Sokol a DTJ. Zde se v družné atmosféře scházeli lidé nejen při pravidelných cvičeních (žactva,dorostu, mužů a žen) a veřejných vystoupeních, ale cvičiště obou jednot byla dostaveníčkem mladých i starých po celý týden. Vedle různých sportovišť tu byly i kuželkové dráhy, konaly se tu májové a jiné veselice, po práci se tu scházeli přátelé „na kousek řeči“ anebo na úpravu cvičiště a jeho zařízení. Když se postavila sokolovna, bylo tu živo i v zimních měsících. Jednotáři měli už předtím své zimní útočiště ve Spolkovém domě. (Tam také byli nouzově ubytování čeští uprchlíci, kteří museli po Mnichově v roce 1938 uprchnout z německých obcí v okolí.) V sokolovně i ve „spoláku“ se konaly i kulturní a společenské události jako ochotnická představení, plesy, tělocvičné akademie, přednášky apod. Užší přátelská pouta a užší soudržnost členů té či oné jednoty se projevovala i v denním životě Roudné To sice vedlo k určité rivalitě mezi oběma jednotami,, ale když nacistická vojska obsadila v roce 1939 republiku, vlastenectví je úzce semklo. Řada sokolů i détejáků byla gestapem zatčena a život obou jednot umlčen. Obnova činnosti po válce už bohužel nepřinesla tak intenzivní spolkový život a to, co následovalo po roce 1948, sloužilo už jiné ideologii a jiným cílům.


Střediskem sportovního života byly vedle DTJ a Sokola hlavně fotbalové kluby S.K.Roudná a S.K.Viktoria Plzeň, která měla i vynikající mužstvo házenkářů, soupeřících nejen s plzeňskými kluby Ikarem a Starem, ale i v celorepublikové soutěži; měla také oddíl ledního hokeje, který hrál v krajském přeboru. Fotbal se samozřejmě hrál na každé louce, nejvhodnější byla louka v Luční ulici, rozprostírající se až k řece Mži a končící u zahradníků, kteří měli své „farmy“ za loukami směrem k Viktorce. Ještě za I.republiky tu hrající kluky často rozeháněla na podnět majitele hlídka jízdních policistů, před jeichž šavlemi (a hlavně koňmi) měl každý kluk respekt. Několik Roudeňáků to ve fotbale dotáhlo až do ligových klubů, tak Gusta Moravec z Plánské ulice, který hrál za oba plzeňské ligové kluby (později ho následovali i dva jeho synovci), dlouholetý obránce S.K.Viktoria Bohouš Mudra z Bělohorské, Rudi Hyrman z ulice Pod Všemi svatými, bystrý, slušný a technicky vynikající útočník Viktorky, který posléze hrál za S.K.Plzeň. Domácím klubem byla ovšem S.K.Roudná, jejíž hřiště v Luční ulici sousedilo s hřištěm Klubu cyklistů (i tam se scházelo široké rodinné zázemí) a ligovou Viktorií. - Na Roudné vyrostlo také několik vynikajících hráčů table-tenisu. Ping-pongový odbor Viktorie, který ve třicátých a čtyřicátých letech patřil k špičkovým teamům v Československu (resp. v protektorátu), měl ve svých řadách hned tři Roudeňáky: Richarda Němečka a bratry Vaška a Jardu Šnebergry, jejichž otec tu měl lakýrnickou živnost. - Za hřištěm Viktorky byly dva tenisové kluby, LTK (lawn tennis club), kde hrávali převážně lidé z vyšších a středních sociálních vrstev a Makabi, což byl klub plzeňských židů. Nacistická zvěrstva ukončila nejen činnost židovského klubu, ale i všech jeho členů; poté se LTK rozšířilo až k řece. Na tenisových kurtech se ovšem Roudeňák objevil jen výjimečně, bylo to spojeno s náklady, které přesahovaly roudenské niveau. Tenis se stal „lidovkou“ teprve po válce, kdy bývalé cvičiště DTJ se proměnilo v tenisové kurty. Za připomenutí stojí i roudenský skauting, který měl početný dětský oddíl. Zdatná byla také roudenská cyklistika, z níž se rekrutovalo několik špičkových jezdců, a dost Roudeňáků pěstovalo i lehkou atletiku, vzpomínám jen na vytrvalce a lyžaře Míru Fišera (Na Roudné před sokolovnou) a „výškaře“ Karla Hammerle (v Malické ul.) Lyžaření moc nekvetlo. Výstroj stála dost peněz, a tak většinou se jezdilo jen na primitivních „prkýnkách“ někde „na Indiánce“ (za hřbitovem Všech svatých směrem ke Karlovarské) anebo na mírných stráních Mikulovky. Vynikající (prudká, ale krátká) byla sáňkovací dráha na stráni k Pramenní ulici za parkem Pod Všemi svatými, než tam statkář Fürich postavil vilový dům pro svou dceru. Oblíbenější byly sáňkovací dráhy na svazích „Mikulky“.


Ani kultura nebyla na Roudné zcela chudá. Byly tu dva ochotnické soubory, které hrály jednak ve Spoláku, jednak v Sokolovně; kromě toho se na cvičišti DTJ v ulici Pod Všemi svatými hrálo o nedělích loutkové divadlo pro nejmenší, Z ochotnického prostředí vyšel např. Míla Včala z Roudné č.38, který působil dlouhá léta v činohře Městského divadla. Vynikající práci podal také autor a režisér Dr.Václav Kuchyňka ze Zelinářské ulice, který později s ochotnickým studiem plzeňské Mediky (v níž byla řada ochotnic a ochotníků z Roudné) sklízel uznání na Jiráskově Hronově nejen za režijní a herecké výkony, ale i za zdařilé texty a adaptace, které pro soubor napsal (např. Kratochvilné historie, Eulenspiegel a pod.) Mezinárodního uznání si svou interpretací Beethovenových klavírních skladeb dobyl pianista a hudební pedagog s roudenskými kořeny František Rauch. O hudební nadání mladých Roudeňáků pečovalo několik učitelů hry na housle a na klavír, z nichž si dobře pamatuji hlavně na pana Emila Havle v ulici Pod Všemi svatými č.4, k němuž jsem sám chodil „do houslí“. A k duchovnímu životu neodlučitelně patřila i pobočka městské knihovny v dívčí škole pod Saským mostem, kde pan a paní Skřivanovi dvakrát v týdnu půjčovali knihy čtenářům, z nichž větší část se rekrutovala právě z Roudné. Drobná práce dvou obětavých lidí (jimž vydatně pomáhala i jejich dcera) otvírala duše k vyšším hodnotám nejednomu chlapci či děvčeti, a neměla by být zapomenuta. Ostatně: všechen spolkový, sportovní i kulturní život Roudné byl založen na dobrovolné práci – občanská společnost se tehdy ještě nedeklarovala, ale byla pevně utkána právě z těchto dobrovolných činností a vztahů.